Klub švýcarských salašnických psů
Klub švýcarských salašnických psů
ÚVOD PLEMENA CHOV AKCE a VÝSTAVY VÝCVIK ZDRAVÍ
Klub
úvod Bernský salašnický pes
úvod
Klub švýcarských salašnických psů Standard
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Historie
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Povaha a uplatnění
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Fotogalerie
KSSP
   
úvod Velký švýcarský salašnický pes
úvod
Klub švýcarských salašnických psů Standard
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Historie
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Povaha a uplatnění
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Fotogalerie
KSSP
   
úvod Appenzellský salašnický pes
úvod
Klub švýcarských salašnických psů Standard
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Historie
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Povaha a uplatnění
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Fotogalerie
KSSP
   
úvod Entlebušský salašnický pes
úvod
Klub švýcarských salašnických psů Standard
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Historie
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Povaha a uplatnění
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Fotogalerie
KSSP
   
úvod PORADNA
Kontakty
Klub švýcarských salašnických psů Platby a dokumenty
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Časté otázky
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Náměty a připomínky
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Příspěvky a články
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Literatura
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Download
KSSP
   
úvod KONTAKTY
Kontakty
Klub švýcarských salašnických psů Orgány klubu
KSSP
Klub švýcarských salašnických psů Poradci chovu
KSSP
   
úvod SPONZOŘI
Sponzoři
 
 
 
Brit Care
Happy Dog
Candy
Almika
Giom
Royal Canin
S - G
Trainer
Suvenýry

 

 

 

 

Entlebušský salašnický pes - historie

 

V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

 

Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

 

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

 

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

 

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

 

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

 

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

 

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

 

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

 

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

 

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.

 

created by WEB-STUDIO

Úvodní strana