V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy
milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož
autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným
plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle
prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.
Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u
salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech
převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své
výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský
pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní
oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky
vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot
je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto
psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý
pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět
do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si
takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“
Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora,
protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.
Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře
i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku
o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě
v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.
K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy
z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli
předvedeni ani v Bernu.
Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto
malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava
v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových
úloh.
Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě
v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla
taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům
vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků
samostatné plemeno.
A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět
„sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat
entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl
rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří
byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914
představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni
do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov
entlebušského salašnického psa opět usnul.
Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen.
Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924
inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá
se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.
Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“
zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba
fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský
klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce
1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.
Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí
i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.