Bernský salašnický pes, tak jak ho známe dnes ve smyslu plemene šlechtěného pod
uvedeným názvem, existuje do začátku 20. století. Jeho skutečná minulost však sahá
mnohem dále. Lze předpokládat, že bernský salašnický pes vznikl během vývoje venkovské
kultury a životního způsobu v samotném Švýcarsku jako regionální typ psa sedláků.
Původní domovinou bernského salašnického psa je bernské středohoří, Emmental, předhůří
Alp jižně od Bernu. Zdejší sedláci a ovčáci během staletí vyšlechtili typ psa, který
odpovídal potřebám jejich způsobu života.
Tento pes byl všestranným a pilným pracovním plemenem: musel hlídat dvůr, chránit
svého člověka, pohánět stáda a shánět je do houfu, tahat menší náklady (v létě na
vozících nebo kárkách, v zimě na saních). Takový pes byl přirozeně i rodinným psem:
byl neustálým průvodcem svého člověka a kamarádem při hrách dětí. Nijak nepřekvapuje,
že takto pilné pracovní plemeno bylo oblíbené nejen u sedláků a na salaších. Služeb
těchto silných psů využívali i obchodníci s dobytkem, řezníci, košíkáři a vetešníci.
Takovýto mnohostranný profil požadavků u psa samozřejmě předpokládal zcela určité
charakterové a tělesné vlastnosti. Povaha psa musela být charakteristická sebevědomím,
neohrožeností, ostražitostí, oddaností, spolehlivostí, samostatností a vyrovnaností.
Jako pes sedláků se bernský salašnický pes samozřejmě musel dobře snášet s ostatními
zvířaty na dvoře. A navíc majitel požadoval robustního, zdravého psa, nenáročného
na krmení, péči a podmínky držení a ke všemu ještě učenlivého, aby pes snadno chápal
a zvládal úkoly. Zbytečné štěkání, chuť do rvaček, toulavost nebo dokonce slídění
za zvěří bylo vysloveně nežádoucí.
Pes musel dosahovat velikosti, která by budila respekt a musel být robustní postavy.
Musel mít sílu, ale také být obratný a vytrvalý. Rychlost nebyla důležitá. Díky
dlouhé, silné srsti s hustou podsadou byl pes odolný proti nepřízni počasí a především
odolný proti velkému chladu. Vzhled těchto psů sedláků byl velmi různorodý. Nebyli
šlechtěni na uniformní krásu, ale v první řadě s ohledem na jejich pracovní nasazení.
Dnes standardní trojbarevné zbarvení u nich vždy neplatilo.
Jednotný název plemene v této době ještě neexistoval. Psi dostávali obvykle označení
podle typu na základě barevných zvláštností: „Blässi“ se říkalo psovi,
který měl bílé čelo a srst na tlamě; bez bílé lysinky se pes podobal medvědovi,
a proto se mu říkalo „Bäri“; bílý límec mu přinesl název „Ringgi“.
Díky barevným tečkám nad očima a na lících se psů říkalo také „čtyřocí“
nebo „žlutolící“. Jeden hospodář v Dürrbachu, malé obci v oblasti Gurnigel
nedaleko Bernu, choval mimořádné krásné a silné exempláře. Podle místa jejich původu
se jim proto začalo říkat „dürrbächleři“ a tento název se postupně vžil
pro všechny psy uvedeného rázu v celém regionu.
Rozmach mezinárodní kynologie a zájem na čistokrevném chovu psů na konci 19. století
samozřejmě nalezli odezvu i ve Švýcarsku. Lidé se začali zajímat o domácí plemena.
Skupina nadšených kynologů v Burgdorfu a okolí v Bernském kantonu se začala zajímat
o dürrbächlera. Těmto mužům a známému kynologovi profesoru Albertu Heimovi můžeme
děkovat za to, že byl dürrbächler „objeven“ jako typické švýcarské plemeno,
a že byl cílenými chovatelskými opatřeními udržen.
Oficiální existence plemene započala, když byli na základě výstavy v Bernu v roce
1904 zapsáni do švýcarské plemenné knihy čtyři „dürrbächlerští salašničtí
psi“. Rok 1907 se stal svědkem vzniku prvního standardu plemene. V roce 1912
pak toto plemeno získalo svůj dnešní název: bernský salašnický pes. Až dodnes se
však v textu standardu uvádí původní označení plemene – jako vzpomínka na
minulost.