Appenzellský salašnický pes

Standard

Appenzellský salašnický pes (Appenzeller Sennenhund)
Standard FCI č. 46 ze dne 5.5. 2003

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 25. 3. 2003

Použití: Honácký, ovčácký, strážní pes a pes ke hlídání domů a statků. Dnes také všestranný pracovní a rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: V roce 1853 byl appenzellský salašnický pes poprvé popsán v publikaci „Tierleben der Alpenwelt“ (Život zvířat ve světě Alp) jako „jasně štěkající, krátkosrstý, středně velký, mnohobarevný salašnický pes“, který se „vyskytuje v určitých oblastech ve zcela vyrovnaném typu podobném špici, jednak k ochraně stavení, ale i ke shánění stád“. V roce 1895 vyzval velký aktivní příznivec tohoto plemene, lesní Max Sieber, švýcarskou kynologickou společnost SKG, aby pro appenzellského salašnického psa něco udělala. V roce 1898 poskytl vládní rada kantonu St.Gallen 400,- švýcarských franků na pozvednutí chovu appenzellského salašnického psa. Z pověření SKG byla vytvořena komise, byly stanoveny charakteristické vlastnosti plemena a na výročním trhu v Alstättenu bylo vyhledáno 9 psů a 7 fen. Ti obdrželi prémie od 5,- do 10,- franků. V důsledku toho se v roce 1898 objevilo na první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru 8 appenzellských salašnických psů ve zkušebně zavedené třídě „salašničtí psi“. Díky podnětu Prof. Dr. Alberta Heima, který se silně angažoval v otázkách švýcarských salašnických psů a také přijal appenzellského salašnického psa, byl v roce 1906 založen klub „Appenzeller Sennenhunde Club“ s cílem udržet toto plemeno v jeho přirozeném stavu a dále ho rozvíjet. Povinným zápisem štěňat do plemenné knihy appenzellských salašnických psů tak začal cílený čistokrevný chov.

V roce 1914 zpracoval Prof. A. Heim první platný standard. Původní chovatelskou oblastí byly kantony Appenzell; dnes jsou psi této rasy chováni po celém Švýcarsku, ale i za hranicemi v mnoha jiných zemích. Pojem "appenzellský salašnický pes" je dnes jasně vymezen a toto plemeno je od ostatních švýcarských salašnických psů jednoznačně odlišeno. Navzdory tomu, že appenzellský salašnický pes našel již mnoho příznivců, je jeho chovná základna stále velmi malá. Jen zodpovědným chovem bude možné udržet a upevňovat přirozené a vynikající dědičné vlastnosti tohoto plemena.

Celkový vzhled: Tříbarevný, středně velký pes, téměř kvadratické tělesné stavby, v celém rozsahu harmonických proporcí, svalnatý, velmi pohyblivý a hbitý, s chytrým výrazem obličeje.

Důležité proporce:

  • Kohoutková výška k délce trupu = 9 : 10, trup spíše podsaditý než příliš dlouhý.
  • Délka tlamy k mozkovně = 4 : 5.

Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný. Mírně nedůvěřivý vůči cizím; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

Hlava: Velikostí v harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá.
  Lebka: Poměrně plochá, nejširší mezi ušima, k tlamě se stejnoměrně zužuje. Týlní hrbol je jen velmi málo vyjádřený. Čelní rýha středně vyvinutá.
Stop: Málo vyjádřen.
Nosní houba: U černého psa: černá; u havanově hnědého psa: hnědá (pokud možno tmavá).
Tlama: Středně silná, stejnoměrně se zužující, ale ne špičatá, se silnou dolní čelistí. Hřbet nosu rovný.
Pysky: Suché a přiléhající, u černého psa černé, u havanově hnědých psů (pokud možno) tmavě pigmentovaná. Koutky pysků nejsou vidět.
Chrup: Silný, úplný a pravidelný nůžkový skus; klešťový skus se toleruje. Jeden (1) chybějící nebo jeden zdvojený PM1 (1. třeňový zub) a chybění M3 (3. stoliček) se toleruje.
Líce: Velmi málo vyjádřené.
Oči: Poměrně malé, mandlového tvaru, nevystupující, poněkud šikmo vůči nosu posazené. Živý výraz. Barva očí u černého psa tmavě hnědá nebo hnědá; u havanově hnědého psa světle hnědá, ale co nejtmavší.
Oční víčka: Dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.
Uši: Poměrně vysoko a široce nasazené, visící; v klidu ploše přiléhající k lícím; trojúhelníkového tvaru, na špičce lehce zaoblené. Při vzbuzené pozornosti psa v nasazení ucha pozvednuté a otočené dopředu, takže při pohledu zepředu a shora tvoří hlava s ušima nápadný trojúhelník.

Krk: Spíše krátký, silný, suchý.

Trup: Silný, kompaktní.
  Hřbet: Středně dlouhý, pevný a rovný
Bedra: Krátká a dobře osvalená.
Záď: Poměrně krátká, v pokračování hřbetní linie ploše probíhající.
Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům, s výrazným předhrudím. Prsní most dosahující dostatečně daleko dozadu. Hrudní koš kulovitě-oválného průřezu.
Břicho: Jen málo vtažené.

Ocas: Vysoko nasazený, silný, střední délky, hustě osrstěný, chlupy na spodní straně poněkud delší; V pohybu stočený těsně nad zádí, nesený ke straně nebo uprostřed. V postoji se toleruje visící ocas různého tvaru nesení.

Hrudní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zepředu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce.
  Plece: Lopatka dlouhá a šikmo uložená.
Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel mezi lopatkou a nadloktím není příliš tupý.
Loket: Dobře přiléhající.
Předloktí: Rovné, suché.
Přední nadprstí: Při pohledu zepředu tvoří prodloužení předloktí rovnoběžných linií; při pohledu ze strany velmi lehce skloněné.
Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky.

Pánevní končetiny: Silná, suchá stavba kostí. Dobře osvalené, při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce. Zaúhlení typické pro toto plemeno působí dojmem poměrné „strmosti“ pánevních končetin.
  Stehna: Poměrně dlouhá, s pánevní kostí (kyčelní kloub) tvoří poměrně malý úhel.
Kolenní klouby: Poměrně otevřené.
Lýtka: Zhruba stejně dlouhá nebo jen o málo kratší než stehna. Suchá a dobře osvalená.
Hlezno: Poměrně vysoko postavené.
Zadní nadprstí (nárt): Svislá a paralelně postavená, poněkud delší než přední nadprstí; nejsou vytočená ven, ani vbočená dovnitř. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno).
Tlapy: Krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky.

Chody: Silný posun zezadu, prostorný pohyb vpředu. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst, pevná a přiléhající. Krycí srst hustá a lesklá. Podsada hustá, černá, hnědá nebo šedá; prosvítání podsady je nežádoucí. Lehce zvlněná srst jen na kohoutku a hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.

Zbarvení: Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky. Malé hnědočervené odznaky (skvrny) nad očima. Hnědočervené odznaky na lících, na hrudi (vlevo a vpravo v oblasti ramenního kloubu) a na končetinách, přičemž hnědočervená je vždy mezi černou respektive havanově hnědou a bílou.
  Bílé odznaky:
  • Dobře viditelná bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
  • Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
  • Bílá na všech čtyřech tlapách.
  • Bílá na špičce ocasu.
  • Bílá skvrna na šíji nebo polovina límce se tolerují.
  • Průběžný tenký bílý límec se sice toleruje, ale není žádoucí.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 52 – 56 cm, u fen 50 – 54 cm. Tolerance 2 cm v obou směrech.

Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.

  • Chybějící pohlavní výraz.
  • Velmi dlouhý nebo neharmonický trup.
  • Jemné nebo příliš hrubé kosti.
  • Nedostatečné osvalení.
  • Velmi těžká nebo velmi lehká hlava.
  • Kulatá mozkovna.
  • Příliš silně vyjádřený stop.
  • Příliš dlouhá, příliš krátká, úzká, špičatá tlama. Hřbet nosu jiný než rovný.
  • Příliš silně vyvinuté pysky.
  • Chybění více než jednoho PM1 (1. třeňový zub).
  • Příliš silně vyvinuté líce.
  • Kulaté, vystupující nebo světlé oči.
  • Příliš malé, příliš velké, příliš vysoko nebo příliš nízko nasazené uši.
  • Pronesený hřbet, kapří hřbet.
  • Spáditá záď nebo přestavěná záď.
  • Vtažené břicho.
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý; chybějící předhrudí; příliš krátká hrudní kost.
  • Volně stočený ocas, špička ocasu se ještě dotýká kořene ocasu.
  • Nedostatečné zaúhlení hrudních nebo pánevních končetin.
  • Vytočené lokty.
  • Měkká nadprstí hrudních končetin.
  • Kravský postoj.
  • Podlouhlé, oválné tlapy (zaječí), málo klenuté prsty.
  • Nesprávný průběh pohybu, například chody krátké, strnulé, nízko u země, křížící se pohyb atd.
  • Prosvítání podsady.
  • Vady kresby srsti:
    • Černé tečky v bílých skvrnách.
    • Přerušená lysina.
    • Průběžný široký bílý obojek.
    • Rozdělená bílá na hrudi.
    • Bílá dosahující zřetelně nad zápěstí (holínky).
    • Chybějící bílá na špičce ocasu a tlapách.

Vylučující vady:

  • Bojácnost, agresivita.
  • Podkus, předkus, zkřížený skus.
  • Entropium, ektropium.
  • Modré oko, skleněné oko.
  • Srpovitý ocas (špička ocasu se již nedotýká kořene ocasu), jednoznačně zavěšený ocas, zalomený ocas.
  • Jiný druh srsti než patrová srst.
  • Chybějící trojbarevné zbarvení.
  • Základní barva jiná než černá nebo havanově hnědá.

Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.

Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.