Vlastní historie všech švýcarských salašnických psů je poměrně krátká. První zprávy
o chovu v dnešním slova smyslu máme až z poslední čtvrtiny 19. století. Je
sice nepochybné, že tito psi nebo jejich předkové žijí na území dnešního Švýcarska
už podstatně déle, ale jednotlivé rázy od sebe nebyly striktně odděleny. Pokud rozdíly
existovaly, byly způsobeny izolací jednotlivých oblastí, např. členitostí terénu,
bariérami hor apod.
V současnosti není příliš významné, zda předkové těchto plemen vzešli z molossů
a dostali se do Švýcarska s římskými vojáky před více než dvěma tisíci lety,
jak je uvedeno v análech, nebo zda pocházejí z velkých a těžkých plemen
psů, která se v Alpách chovala odjakživa, jak se předpokládá dnes. Každopádně
první zmínku o appenzellském salašnickém psu nacházíme v publikaci Tierleben
der Alpenwelt, kde se toto plemeno popisuje jako „jasně štěkající krátkosrstý
středně velký vícebarevný salašnický pes“, který „se místy používá jakožto
špicovitý typ psa částečně k ochraně salaší, částečně ke shánění stád“.
V roce 1896 byl appenzellský salašnický pes popsán jako samostatné plemeno.
První plemenný standard byl vytvořen především díky v té době největšímu chovateli
a propagátoru těchto psů Maxi Sieberovi, který položil základ čistokrevnému řízenému
chovu. Max Sieber si appenzellského salašnického psa povšiml na výstavách hospodářských
zvířat pořádaných ve východním Švýcarsku. Toto plemeno bylo poprvé představeno na
první mezinárodní výstavě psů ve Winterthuru, kde se předvedlo osm vybraných jedinců.
Díky podnětu prof. Dr. Alberta Heima, nadšence pro švýcarské salašnické psy, byl
v roce 1906 v St. Gallenu založen „Appenzeller Sennenhund Club, který
si kladl za cíl udržet a rozvíjet toto plemeno v jeho přirozené podobě. Cílený
chov začal povinným zápisem všech narozených štěňat do plemenné knihy appenzellských
salašnických psů.
Jméno dostalo plemeno, stejně jako ostatní švýcarští salašničtí psi, podle oblasti,
kde bylo původně chováno. Toto lokální omezení pochopitelně už dnes neplatí a appenzell
je chován po celém Švýcarsku i v dalších zemích. Jen je škoda, že tomuto pilnému
a aktivnímu plemeni vzaly díky změně způsobu chovu hospodářských zvířat práci elektrické
ohradníky a prostorné chlévy. Appenzellští sedláci dnes již bohužel příliš nectí
tradici, podle níž patřil ke krásnému dobytku také krásný, pracovitý pes.